Že by osud?

Tramvaj, do které F. nastoupil, jej měla dovézt na Hlavní nádraží. Jenže kvůli jakési výluce jela jinam, což sice asi někde bylo napsáno, jenže kdo čte všechno, co někde visí. Člověk je rád, když si v nějaké té své elektronické destičce přečte, co má na facebooku, ani to se nedá všechno stihnout. Takže půl lidí jelo, kam nechtělo, aniž to vědělo, a ta druhá půlka, která náhodou věděla, kam se jede, zase nevěděla, že ta první půlka neví. F. si uvědomil, že jede jinudy než by měl, až když tramvaj přejela řeku. Snažil se být organizovaný, měl tedy časovou rezervu. Bez většího neklidu tedy vystoupil a šel na zastávku v opačném směru.

Na zastávce stála krásná holka. Velké hnědé oči, trochu blond, krásné nohy, do mobilu se dívala s tajemným úsměvem. F. se chtěl pořádně podívat na jízdní řád a vyznačené změny, ale pořád po ní musel šilhat. Když si konečně dostatečně vynadal za to, že neaktivně zírá, místo aby se zmobilizoval buď k tomu, že ji osloví, nebo k tomu, aby si zjistil čím jet, zatahala ho za rukáv stařenka v plyšovém kloboučku.

„Mladý pane, nevíte, jak jede devítka?“

„No, normálně to vím, ale teď to nějak změnili, počkejte, já se zrovna na to dívám.“

„To já vím taky, jak to jezdí normálně. Ptám se, jak to jezdí teďka!“

„No, to se musím podívat právě…“

„No už tam koukáte pěknou dobu, to na to nevidíte?“

„Počkejte prosímvás, už to…“

„Hergot, člověče nešťastná, vy jste mi ale natvrdlej! Já mít brejle, tak to vím hned!“ Zvolala babka už docela nahlas.

 

F. se kradmo podíval po krasavici. Jejich pohledy se setkaly. V tom jejím se zračilo opovržení.

 

Naštěstí přijížděla tramvaj. F. se rozhodl zachránit si zbytek důstojnosti alespoň sám před sebou tím, že do ní naskočí. Což se mu povedlo. Na zastávce radila krasavice té babce, no, co se dá dělat, prostě příště bude pozornější a nenechá se rozptylovat. Tedy jestli to dokáže. Potíže se soustředěním na běžné věci měl vždycky, prostě ho nebavilo se jimi zabývat. Buď si četl, rozvíjel nějakou úvahu, nebo sledoval nějakou krásu, díky níž se mu aspoň na mžik aktivovaly zbytky schopnosti pozitivně myslet. Přišel o ni právě při vynakládání úsilí na řešení běžných životních situací, které často přišlo vniveč, a ať se snažil sebevíc, vedlo to většinou jen ke zmnožování problémů. Ale snažit se člověk musí. Dnes měl dojet vlakem na pracovní pohovor, což je důležitá věc, nařídil si proto pro jistotu dva budíky, vyšel z domu o půl hodiny dříve, no, snad to stihne… Jenže co ta tramvaj, zase jede jinam! A časová rezerva už je pryč!

Netrpělivě mačkal zelené tlačítko na sloupku u dveří, vystoupil a hnal se přes křižovatku, kde stála trojka, ta tam musí jet určitě! Naskočil, a díval se, kam jede. Vypadalo to, že po normální trase. S ulehčením se posadil. Za chvíli sebou ale tramvaj divně škubla a zůstala stát. A že se nepojede. Že prý nehoda.

F. se podíval na hodinky a rozhodl se, že zkusí nedalekou stanici metra. Doběhl k ní, sjel na nástupiště, a poskočilo mu srdce, krásná holka ze zastávky tam čekala na vlak, který zrovna přijížděl. To je osud, řekl si, a nastoupil do stejného vagónu. Rozjeli se. Chvíli váhal, jak ji oslovit, pak se rozhodl, že se zeptá, jako to dopadlo s tou paní, které nedokázal poradit… no, nebo ne. Radši nějak jinak. Ale jak? A v tom uslyšel název stanice, kde souprava právě zastavila. Vzdálila jej od nádraží v čase i prostoru, a tím i nenávratně od možnosti stihnout pohovor. Znovu mu blesklo hlavou něco o osudu. Ale krasavice byla už taky tatam.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *