Kafkův hrdina

Franzi Kafkovi bylo necelých třicet osm let, když zemřel. Nekuřák, vegetarián, abstinent, sex ho podle životopisců moc nezajímal. Narodil se v Praze. Ve městě pověstném svou krásou, kterou jeho obyvatelé nevidí pro smog, spěch a smutek. Kafka tu chodil do školy, začal tu pracovat a psát své příběhy, které měly být humorné. Snad si přál rozveselit pražské zdi, aby v nich mohl žít s větší lehkostí.

Lehkost bytí nemusí být vždy žádoucí. Může být i nesnesitelná, jak zachytil další velký autor, který, a dobře udělal, z Prahy odešel. Jenže lehkost dnes rozhodně není dojem, který si lze při pozornějším pohledu z Prahy odnést. Pro slušnou řádku lidí všech věkových skupin se naopak tíha městského života s imperativy reklam, účtů za základní potřeby, povinných plateb, vysokých nájmů, zákazů a nařízení myriád institucí stala tak nesnesitelnou, že dobrovolně tráví čas v hnilobném zápachu a chladu mostních konstrukcí. Možná si namlouvají, že si ulehčili. Možná někteří z nich vědí, že to jen zátěž na sebe vzala jiný tvar.

Podívejme se, jak se daří Josefu K. Jak ho známe z Kafkových dob, nemá asi ženu, děti, ani psa. Žije sám. O jeho rodičích a sourozencích moc nevíme, ale do práce chodí, vydělává. Pracuje v bance na pozici středního manažera. Za sto let sestudoval velké množství hospodářských a účetních knih. Něco ví i o právu, ačkoli to je pojem s obsahem tak slizkým a proměnlivým, že jej znalostí prakticky postihnout nelze. Vlastně nic z vyčtených tezí, závěrů, maxim a principů není natolik stálé, aby to během jeho věku nedoznalo významnějších proměn. Můžeme se tedy právem domnívat, že Josef K., přes své znalosti, které hloubkou a rozsahem předčí kohokoli, je stále nejistý. Nejen že nezná důvod a smysl své existence, nejen že neví, kde by jej měl hledat, neví ani jak si v tomto životě zajistit pohodlí, klid a stabilitu. Sto let existence rozumné bytosti v nerozumném systému, jehož nerozum roste tempem vyjádřitelným exponenciální funkcí.

Josef K. chodí do banky na osmou hodinu a pracuje zpravidla deset hodin denně. Jeho činnost je velmi důležitá. Jeho nadřízený, výkonný manažer jeho úseku mu nedávno nepřímo sdělil, že právě na něm závisí, zda bude dosaženo cílových čísel, tedy správně targetů. Josef K. ví, že čísla jsou důležitá. Závisí na nich další čísla. Z čísel je stvořen svět. Proto se snaží, aby dosahoval osobních cílů, které se odvíjejí z cílů firemních, a ty vyplývají ze strategie, jež je cestou k naplnění mise, a ta je výrazem vize. Josef K. je odpovědný. Uvažuje nad zřejmou disproporcí mezi čísly stanovenými jako cílová v uplynulém čtvrtletí a současnými cíly. Zvlášť jej zaujme koeficient růstu intenzity práce, který vůbec nebere v potaz, že byla snížena kapacita jeho pracoviště (v podstatě v něm zůstal sám).

Co byste vy jako loajální zaměstnanci znalí firemních standardů, kultur a subkultur museli podniknout v případě, že byste zjistili podobnou nesrovnalost? Zkreslili byste údaje? Jistě ne. Hledali byste způsob, jak problém eskalovat na patřičnou úroveň řízení, která by věc mohla kompetentně posoudit a pokud by zjistila chybu, efektivně ji napravit. Přesně o to se pokusil i Josef K. Napsal do schránky pro whistleblowing, že změna cílů je rizikově asymetrická vzhledem k snížení headcountu. Vy, kdož nerozumíte, napsal mail, kde si stěžuje na to, že více práce v kratších termínech má zastat méně lidí, což hrozí průšvihem. Teď čeká, co se bude dít. Už má něco za sebou, takže není naivní. Ale pořád se nedokáže smířit s kategorickou nesmyslností systému, v němž je uvězněn. Ostatně jako většina z nás.

Uplynuly dva měsíce a nedělo se nic. Následně bylo rozhodnutím generálního ředitele zrušeno celé jedno oddělení, které chystalo pro pracoviště Josefa K. podklady. Rozhodovací pravomoc šéfa onoho oddělení přešla na jeho nadřízeného. Úkoly oddělení byly v rámci zefektivnění práce předány Josefovi K. Jemu samotnému přišel automaticky generovaný e-mail, který jej ujišťoval o tom, že si banka váží jeho zájmu o firemní procesy. Byl zařazen do slosování o smartphone. Josef K. nebyl překvapen, ale pobouření a frustraci se neubránil. Rozhodl se promluvit o tom s nadřízeným.

„Posaď se, Pepíku. Cos potřeboval?“

„Určitě víš, Karle, že mi přibylo docela dost práce. Už předtím jsem to nestíhal. Jak to mám zvládnout teď?“

„ Hele, ne, že bych chtěl Tě buzerovat, ale kravata se nosí utažená a límeček u košile zapnutej. Jsme tým profesionálů a chceme, aby to bylo vidět. Takhle vypadáš dost nedbale. Já vím, že pracuješ, ale co si má myslet někdo, kdo tě nezná, a takhle tě uvidí?“

Josef K. si dopíná košili a utahuje kravatu. „Jasně Karle, dám si na to pozor. Prosímtě, přidělí nám nějaké zdroje na ty nové úkoly?“

„Nové úkoly?“

 

Nadřízený Karel vypadá neinformovaně. Josef K. už ví, že je tu špatně, ale nechce se jen tak vzdát. Pokouší se vysvětlit situaci a její negativní stránky. Nadřízený kontruje odkazem na změny firemní strategie a požadavky na odpovídající, nový přístup všech, kdož chtějí být součástí elitního týmu. Josef K. poukazuje na to, že decimování vlastních řad nemůže být součástí žádné jiné funkční strategie, než sebevražedné. Nadřízený o krok ustoupí, chápe, že některé kroky vypadají nelogicky, ale, vypálí pravý hák z podřepu, to neznamená, že nemají smysl. Smyslem je oddělit zrno od plev, špičkový byznys se dá dělat jen se špičkovými lidmi. Kdo je špička, vydrží. Josef K. je zatlačen do rohu a snaží se o únik se ctí. Zvládne to, ale potřeboval by počítač s rychlejším procesem, vyšší operační pamětí a dva upgrady systémů, s nimiž pracuje. Nadřízený, rád, že má zápas v kapse, velkoryse přijme výhru na body bez závěrečného direktu, a jen tak lehce klepne Josefa K. přes solar. Jistě, vše potřebné si může ihned vyžádat u asistentky Blanky, osoby pověstné tím, že pro nikoho jiného, než je Nadřízený a jeho nadřízení, zásadně nezvedne ani oko od facebooku.

 

Josef K., sice demotivovaný a skeptický, avšak bez nápadu, jak svou věc vyřešit jinak, zajde za Blankou a tlumočí jí šéfův pokyn. Blanka mu sdělí, že si napřed musí zadat do systému požadavek, až mu bude vygenerováno číslo požadavku, rozklikne si příslušnou žádost, kam číslo ručně doplní, vytiskne, žádost podepíše, podepsanou naskenuje a pošle Blance, která ji pak nechá nadřízenému podepsat. Bez takto vybavené žádosti nelze zadat požadavek ani na IT, natož pak na nákup. Josef K. se pokusí do systému přihlásit, ovšem neúspěšně, protože jeho profil neodpovídá profilu zadavatele požadavků. Volá tedy zpět Blance. Nemůže se dovolat. Jde za ní osobně. Blanka je s nadřízeným na obědě. Napíše jí e-mail. Na ten Blanka neodpoví a po týdnu mu přijde od nadřízeného dotaz, zda si již Josef K. pořídil doporučené vybavení, jelikož jej záhy čekají důležité úkoly, na jejichž splnění je vázána kvartální evaluace targetů. Josef K. opět volá Blance. Tentokrát se dovolá a sděluje ji, že nemá potřebná práva pro zadání požadavku. Blanka mu odpoví, že si oprávnění měl zařídit, ona že s tím nemá nic společného. Josef K. se ptá, kam se má obrátit. Blanka mu odpoví, že musí zadat požadavek do help desku. Josef K. tak učiní a čeká. Mezitím nemůže plnit některé úkoly, protože nemá potřebný software a přístupy do systémů a podsystémů. Oznamuje to nadřízenému. Ten nereaguje.

 

Blíží se konec kvartálu a s ním příprava prezentace dosažení targetů. Josef K. má nejasné tušení, že s koncem kvartálu s v jistém smyslu blíží i jeho vlastní konec. Co ale může dělat?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *