Testament

Tímto projevuji svoji poslední vůli, jak má po mé smrti být naloženo mým majetkem, který zahrnuje

  1. jízdní kolo značky favorit, modré barvy, která v roce 1978 byla u těchto kol obvyklá; rám má na několika místech odřený od nešetrného zacházení, jehož se dopustil můj mladší bratr, když si kolo opakovaně bez mého vědomí půjčoval a jezdil s ním na sexuální dostaveníčka s dívkami dokonce i z mé třídy gymnázia, ačkoliv já ještě nedostal ani první polibek; kdoví co s tím kolem dělali; možná se na něm všichni vozili, možná se i s ním opírali o starou zeď se žlutou oprýskanou omítkou u zahrady poblíž střední zemědělské školy, když se objímali (ty rýhy na rámu jsou místy nažloutlé); jednou je na tom místě uviděl můj spolužák, hokejista, který si myslel, že chodí s tou dívkou, jejíž anatomií se bratr právě zaobíral; bratrovi vstřelil pár branek do obličeje a pak mi o tom řekl; zdálo se, že má chuť zahrát si i se mnou za to, že jsem mladému chlípníkovi poskytl dopravní prostředek, leč neučinil tak; kolo jsem pak raději odvezl k babičce a zamkl je na půdu; kolo spolu s olejničkou, pumpičkou a sadou klíčů, které by měly být v levém nejspodnějším šuplíku kredence, kterou jsme po babiččině pohřbu odstěhovali do kůlny, odkazuji bratrovi;
  2. sebrané spisy Sigmunda Freuda, které jsem nikdy celé nepřečetl, a které jsem na doporučení plavovlasé a hnědooké brigádnice v knihkupectví na Masarykově náměstí koupil ve slevě; jsou vystaveny v mahagonovém regále v obývacím pokoji pronajatého 1 + 1, který od rozvodu opět obývám sám; před uzavřením manželství jsem se jejich vystavením na tom dobře viditelném místě naivně snažil pomoci navození erotické atmosféry při zřídkavých dámských návštěvách; na mou pozdější manželku tímto způsobem však zapůsobilo vítězství našich hokejistů v Naganu, což jsem nikdy úplně nepochopil; v době trvání manželství jsem knihy uložil do krabice od televize Sony se zbytečně dlouhou úhlopříčkou, darovanou manželce k jejím narozeninám tchánem a tchyní; po rozvodu, jehož příčina zřejmě spočívala v mé neschopnosti pořídit větší byt, jsem ty knihy vrátil na staré místo, aby mohly plnit svou někdejší funkci; odkazuji je městské knihovně;
  3. mahagonový regál zakoupený z první, druhé a třetí výplaty v bazaru poblíž Jiráskovy ulice; můj tehdejší šéf, tlustý padesátník s obrovskými skvrnami od potu v podpaží, který si liboval ve žlutých košilích, mi přátelsky poradil, že neprohloupím; později jsem se dozvěděl, že to on je do bazaru prodal a druhá část ceny, kterou mu majitel bazaru mazaně rozdělil na dvě části, byla splatná až po prodeji kusu dalšímu zákazníkovi; zlobit jsem se na něho nemohl; týden na to zemřel na mrtvici při stěhování nové obývací soupravy do třetího patra panelového domu, v němž bydlel; prý se tak rozčilil kvůli požadavku stěhováků ohledně spropitného, že místo „udavte se“ křičel „upravte se“; nedávno jsem viděl jeho náhrobek s fotkou; vypadá na ní štíhlý; regál odkazuji sousedovi Rotreklovi z přízemí, který si nedávno pořídil krbová kamna; půjčoval mi stará čísla časopisu Vpřed, v němž byly publikovány kreslené příběhy Rychlých šípů, a jednou se spletl a předal mi svazek pečlivě archivovaných svazků Lea; díky!
  4. rozkládací pohovka, jídelní stůl, čtyři židle, šatní skříň, dvě lampy, dva lustry, botník a předsíňový set, vše z obchodního domu IKEA a přiměřeně opotřebované; o sobotách jsem tam svého času rád jezdil prohlížet nápaditě zařízená zákoutí a obědvat masové koule s brusinkovou omáčkou nebo lososa s bešamelem; při poslední návštěvě jsem byl obklopen asi třiceti matkami s jedním až třemi dětmi různého věku; přestavěli také cesty k východu tak, že jsem musel několikrát projít sekcí přeplněnou plyšovými hračkami; nábytek odkazuji společnosti IKEA; třískami byl a v třísky se obrátí;
  5. černobílý portrét Milese Davise ve formátu 100 x 60 cm; dostal jsem jej od svého profesora angličtiny, který, ač pětašedesátiletý, si ve všech kavárnách, kde jsme měli lekce, smlouval schůzky se servírkami a stěžoval si, že už nevydrží dovádět celou noc jako v roce 68; když se vracel do Spojených států, poznamenal, že navzdory pověstem Českou republiku sexuální turistika nad vodou neudrží; portrét nechť obdrží profesorka hudební výchovy ze základní školy, která mne naučila píseň práce, a velice tak rozvinula moji nervozitu z jakékoli činnosti dozorované učiteli, řediteli, vedoucími, manažery, supervizory a další havětí podobného ražení; tato nervozita se později rozvinula ve fyzické obtíže spočívající v bolesti za hrudní kostí vystřelující do levé paže a zvýšeném pocení při zazvonění telefonu, zaťukání na dveře či slovech „blíží se termín“; portrét na rozdíl od sebraných Freudových spisů pozornost dámských návštěv poutal; obávám se, že je dvourozměrný a černobílý obraz jazzmana přitahoval více, než má minimálně trojrozměrná a osobnost v barvách;
  6. kožená lékařská brašna po dědečkovi, gynekologovi, ve které za války provážel z venkova do Prahy maso a uzeniny pro své nemajetné pacientky, kterým je ordinoval na léčbu nedostatečné výživy; potraviny byly vyrobené načerno jeho spolužákem z obecné školy; dědečka málem odhalila německá hlídka; unikl jí jen díky svému nordickému vzezření, koženému kabátu, studentskému výměnnému pobytu v Bayreuthu, díky kterému mluvil německy plynně, a ze zoufalství říznému „heil“, když se vztyčenou hlavou pochodoval s klobásami proti automatickým puškám; to, že zaheiloval, si pak vyčítal do té míry, že nedlouho poté zemřel na infarkt když potkal spolužáka pracujícího u dráhy, o němž se domníval, že byl svědkem jeho domnělého prohřešku proti vlastenectví; brašnu odkazuji kardiologovi, který je v těchto dnech mým ošetřujícím lékařem a dnes slouží včetně víkendu pátý den a čtvrtou noc; jeho taška vypadá hůř;
  7. údajně pozlacené pero, jímž vlastnoručně píši a podepisuji tuto závěť, a které jsem si nechal vnutit za pět Euro jakýmsi černochem oděným do péřové bundy na pláži v Torremolinos, odkazuji prezidentu republiky.

V Praze, dnešního svátečního dne

Nebožtík  

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *